Téměř rok trval Matyášovi Adamcovi návrat na soutěžní parket, jenže už ne pod českou vlajkou, ale v barvách Švýcarska. Jeho dlouhou cestu od rozpadu páru s Natálií Otáhalovou až k nové partnerce v zahraničí jsme zmapovali ve velkém rozhovoru. Ten jsme pro jeho délku rozdělili na tři části. V první části Matyáš vyprávěl o konci v Čechách.

II. ČÁST

O hledání partnerky

Po rozpadu veleúspěšného páru se Matyáš i Natálie vydali vlastní cestou. Matyáš zamířil za tancováním do zahraničí, konkrétně do Brém, hanzovního města na řece Vezeře. Vyzkoušel spoustu různých partnerek po celém světě, díky zkouškám s nimi se dostal od Ankary až do New Yorku. O tancování nejen v Brémách, ale i o zkušenosti z Moskvy nebo Turecka se rozpovídal v druhé části rozhovoru:

Ty jsi tedy naplnil svou vizi jít do zahraničí a vydal ses do Brém. Jak se ale stalo, že zrovna tam? Uvažoval jsi i o jiných místech?

Záměr jít do Brém vznikl už v tom roce předtím. Byli jsme na GrandSlamu v Cambrils (Barcelona), kde mi můj dobrý kamarád doporučil kemp v Brémách. Vypadal dobře cenově, byli tam zajímaví lektoři. Přijeli jsme tam a mně se tam líbilo. Vlastně úplně nejvíc na mě zapůsobilo to město – Brémy jsou podle mě úplně top. Strašně se mi tam líbí.

Takže kvůli městu?

Ale ne. Já jsem chtěl hodně lekci s Robertem (pozn. Albanesem, trenérem GGC Bremen) z jednoho důvodu: Kdysi byl totiž pozvaný na kemp Sportovního centra mládeže (pozn. mládežnická národní reprezentace) a já s ním měl jednu lekci a practise a celé jsem to děsně pokazil.

Jak se dá pokazit lekci a practise?

SCM totiž fungovalo tak, že tam pořád jezdili ti samízahraniční trenéři. Zoran Plohl a Olga Basenko. Takže od nich měl člověk nějaké informace a naučený nějaký způsob práce. A pak tam týden před mistrovstvím světa přijeli dva jiní trenéři, se kterými jsem v životě nepracoval, a je to divné. A practise, který vedl Roberto, jsem celý bojkotoval, vykašlal se na něj a choval jsem se jako idiot. A cítil jsem, že jsem si neudělal úplně dobré renomé.

Zpět do Brém…

No takže jsme si na kempu vzali dvě lekce, já jsem mu poděkoval a řekl, že jsem rád, že jsme mohli takhle začít znovu. A pak jsem tam začal jezdit trénovat pravidelně. A nejenom trénovat. Jezdil jsem tam, abych se dostal do jiného prostředí. Líbí se mi město, je to

Trénink v Brémách

jenom 600 kilometrů daleko, mám tam spoustu kamarádů. Je tam dost Čechů, byl tam i Dvořáček, znám tam Roberta, bydlí tu Timur s Ninou… A když jsem potřeboval vyčistit si hlavu, tak jsem tam jel. Únik ze stereotypu.

Ještě před Stuttgartem jsme tam jezdili na nějaké practisy, a mně se líbila i atmosféra v tom klubu. Všichni mě tam přijali, i když jsem s těmi lidmi neměl nic společného a byl jsem úplně mimo jejich kolektiv. A já si uvědomoval, že je to přesně to, co teď potřebuju. Trochu paradoxně, protože jsem vždycky byl proti tomu „hardcore“ makání za každou cenu, ale tam mě to prostě baví. Zároveň to není klub, kde by byl každý druhý pár mistr světa a bylo to tam vyhrocené do těžké rivality. Cítím se tam fajn.

No a Máca (pozn. Martin Dvořák) mi řekl, že bude rád, když budu v nějaké skupině lidí, kteří mě pozvednou ještě výš.

A jak probíhalo hledání partnerky?

Máca i Timur s Ninou věděli, že budu nejspíš hledat novou partnerku. Pomalu se začali vyptávat a když mě vzal Roberto do Brém, také mi pak pomáhal s hledáním.

Chtěl jsi Češku?

V žádném případě. I kdyby tu byla nějaká volná, bylo by mi to k ničemu. Chtěl jsem jít do zahraničí, a to i mentálně. S Češkou bych se pryč z Čech nedostal. I když teď jak jsem létal po světě a hledal partnerku, nejednou jsem si říkal, jestli mi to stojí za to. Mám tu kamarády a je tu pěkně, ale pokud se chci posunout, od začátku jsem věděl, že musím hledat v zahraničí. Hledal jsem Němku, protože jsem chtěl žít v Brémách, chtěl jsem reprezentovat Německo a ten můj klub. Ale to ne vždy je tak jednoduché a také jsem ji nesehnal….

Takže si budeš muset vyřídit Německé občanství…

To ale teď vážně řeším. Já chci do Německa, je tam daleko víc možností a může mi to hodně pomoci. Vím, že tady bych se teď měl dobře, učím tu, mám tu svoje páry, dokážu se tu uživit, vydělat si. Ale je mi osmnáct, mám ještě spoustu času na to pracovat na sobě. Tak radši tomu tancování teď obětuji všechno s tím, že se mi to později může vrátit lépe, než kdybych zůstával tady doma. Už jenom když vezmu organizaci toho Svazu…

Dají ti lepší podmínky v reprezentaci, než v Česku?

Tak pozor, to musím říci, že český svaz ve věci finanční podpory mládežníků funguje nadstandardně a že například ve Švýcarsku nic takového nefunguje. Německo – to je jiná. A celkově pro mě Německo znamená více příležitostí, sportovních i osobních, a řeším svůj přesun tam.

Kolik partnerek jsi zkoušel potom, co jste se s Natálií rozpadli?

Určitě jich nebylo více než deset.

Ty jsi do té doby nikoho jiného neměl, že?

Ještě v hobby kategorii jsem měl dvě jiné, ale vždy jsem se během měsíce, dvou, dostal moc vysoko nad jejich úroveň, tak mi dali Natálii, která už měla v juniorech I třídu C.

A kde všude jsi měl zkoušky?

Rumunsko, Rusko, Turecko, Spojené státy… Jednu jsem měl v Praze. A v Dánsku. Takže jsem za partnerkou procestoval půl světa.

Která zkouška byla nejzajímavější?

No… Asi ta s vicemistryní světa, Marií (pozn. Chernykh).

Jak to vůbec vzniklo?

Vůbec nevím. Zpětně mě docela štve, jak to bylo narychlo. Naplánoval jsem si, že poletím do Moskvy – byl tam GrandSlam a napsal jsem Timurovi s Ninou, jestli tam nemají nějakou partnerku. A domluvili mi zkoušku s holkou z Izraele, která teď mimochodem byla čtvrtá na mistrovství světa mládeže v Tbilisi. Plánovaná byla jedna zkouška ve čtvrtek, přiletět jsem měl v pondělí. V neděli jsem byl v Praze podívat se na nějaké soutěži a do toho mi psala Nina, že druhý den mám ještě jednu zkoušku s Marií.

Chvíli jsem nevěděl s jakou. Já věděl, že Maria Chernykh se rozpadla s partnerem, ale absolutně mě nenapadlo jí psát. Takže když jsem se dozvěděl, že je to ona, nemohl jsem tomu uvěřit. „Co? Se mnou? Ví vůbec, kdo já jsem?“ To byla neděle večer a druhý den jsem ji měl zkoušet v Moskvě.

Byl jsi nervózní?

Příšerně. Z letiště jsem jel rovnou na sál. Kdybych to věděl dříve, tak týden před tím trénuju, dělám tisíc kliků denně… A co si budeme povídat, nedělal jsem nic. Počítal jsem, že mám zkoušku ve čtvrtek a že budu mít dost času se tam roztancovat. A najednou mám zkoušet vicemistryni světa, Evropy, výherkyni Stuttgartu. S tou nejlepší, co bych mohl v této věkové kategorii dostat. Přijel jsem úplně vystresovaný. Říkal jsem si, jestli si je jistá, že ví, co dělá? Jestli mě vůbec viděla tancovat a tak. V životě jsem takhle nebyl nervózní.

Naštěstí ona působila sebevědomě, ale byla úplně v pohodě, a ta nervozita ze mě pak opadla. Což nic nemění na tom, že jsem tancoval jako kdybych dva měsíce netrénoval. Hned jsme cítili, že to nepůjde, protože ona je vysoká – vyšší než bych potřeboval. A také tanečně moc jinde na to, aby to bylo hned rychle dobré. Ale za mě osobně to byla asi jediná zkouška, kdy jsem se nakonec cítil úplně v pohodě, skvěle jsem si zatancoval, nasmáli jsme se… Bylo to fajn.

Nabídli Ti rodiče nějaké partnerky, že Ti budou platit úplně všechno?

Jo.

A bylo to lákavé?

Bylo to v Turecku. Ještě předtím, než jsem tam přiletěl, tak mi napsali, že mě chtějí na zkoušku. Podmínky byly takové, že mi budou všechno platit, budu mít vlastní byt, privátního řidiče, security, výplatu, budu tam učit, budou mi platit kostýmy… Zkrátka úplně všechno. Vydělal bych na tom, a ne málo, rok bych pak nemusel hnout prstem. I ta partnerka byla ve 24 v mládeži, prostě to, co hledám.

Ale?

Moc se mi nechtělo do Turecka. Zkouška byla na 4 dny, což je hrozně dlouhé, a vydržet tam tu dobu, když první den zjistíš, že to nebude moc fungovat, je těžké. Měl jsem připravený vlastní byt v nějaké rezidenci, ale připadal jsem si tam jako vězeň. Všichni mluví turecky, byl jsem tam sám, naložilo mě auto, vyhodilo mě na sálu, pak zase naložilo a vyložilo doma. A pořád a pořád a pořád.

V New Yorku

Já jsem si vždycky říkal, že kdyby přišlo něco takového, no tak co, tak to ten rok vydržím. Mám telefon, mám internet, volat a psát můžu vždycky. Ale není to sranda. Chyběla by mi rodina, kamarádi, chybělo by mi, že můžu mluvit česky. Chybělo by mi, že se můžu kdykoliv sebrat a jít, kam chci. V tomhle ohledu to za ty peníze nestálo. Nedávno jsem se nad tím zamýšlel, že je teprve květen, a já bych tam byl ani ne půl roku. Pořád v tom bytě, na tom sále, sám uprostřed Ankary. Navíc Ankara je kousek od Sýrie, od toho Aleppa, kde se bombarduje… Byla to sice ekonomicky nejlákavější nabídka, ale sportovně nejhorší.

A co další zkoušky?

Zkušenost s tím, jak to funguje v Americe – k nezaplacení. Měl jsem lekci s Austinem Josonem… Mělo to zajímavou atmosféru. Partnerka – paradox – letíš do New Yorku za Slovenkou. Ale samozřejmě jsem se tam cítil daleko lépe, než v Turecku, už jenom proto, že jsem s ní i jejími rodiči jsem mohl mluvit česky.

Jak na Tebe koukali? V Americe se tančí trochu jinak, ne?

Nemyslím si, že by to takhle řešili, že přijel nějaký týpek z WDSF… Já se ani nepovažuji za nějakého typického představitele toho sportu. Nejsem nějaká namakaná ruská mašina. Tím neříkám, že bych chtěl přestupovat mezi organizacemi a tak. Já si prostě budu dělat co chci, jestli se rozhodnu, že vyjedu Blackpool, vyjedu Blackpool, jestli se rozhodnu vyjet Stuttgart, vyjedu Stuttgart. Nehodlám se řídit tím, že někdo řekne: „Ne nemůžeš to jet, protože bys naštval někoho jiného.“

 

Rozhovor pokračuje v poslední části O nové partnerce a trénování v zahraničí.

První část rozhovoru O konci v Čechách zde.