Téměř rok trval Matyášovi Adamcovi návrat na soutěžní parket, jenže už ne pod českou vlajkou, ale v barvách Švýcarska. Jeho dlouhou cestu od rozpadu páru s Natálií Otáhalovou až k nové partnerce v zahraničí jsme zmapovali ve velkém rozhovoru. Ten jsme pro jeho délku rozdělili na tři části. V první části Matyáš vyprávěl o konci v Čechách, v druhé části se rozpovídal o hledání partnerky.

III. ČÁST

O trénování v zahraničí

Matyáš po rozpadu páru procestoval půl světa při hledání správné partnerky. Nenašel ji ani v Turecku, ani v Rusku, ani v Americe. K té své současné tak přišel vlastně náhodou. O tancování s Alessií, italskou Švýcarkou, ale i o tom, jak se za ten rok změnil, vypráví v třetí části našeho rozhovoru:

Nakonec jsi našel partnerku, Alessii, ve Švýcarsku. Jak to?

Největší vtip na tom je, že to nezačalo vůbec zkouškou s ní. Já už jsem byl na českém mistrovství předběžně domluvený, že budu tančit s tou Američankou ze Slovenska. Ale cítil jsem z toho, že to není holka, kterou potřebuji. Já jsem trochu lenoch a potřebuji partnerku, která nade mnou bude stát s bičem a bude mě tlačit, abych něco dělal. A na afterparty po českém mistráku mi psali, že v Německu by měla být zkouška s dost dobrou partnerkou, akorát že na ní budu muset měsíc počkat. A v průběhu toho čekání mi Timur řekl o Alessii, že to mám alespoň zkusit, co můžu ztratit.

Takže jsi měl další zkoušku?

Domluvili jsme se, zkouška fajn, ale já měl pořád čekat na tu partnerku z Německa. Ale pak už jsem čekal tak dlouho, že jsem jí napsal, že už mě to nebaví. Ona se nakonec stejně nerozpadla. A já jsem letěl za Alessií do Dánska a tam jsme to domluvili definitivně.

To byla anabáze.

Já už jsem byl ve fázi, kdy mě všechno štvalo. Nechtěl jsem ani vidět taneční boty, nechtěl jsem vidět tancování, bylo toho moc. Dokonce už i učení mě nebavilo. Pochyboval jsem, jestli mi to ve výsledku stojí za to. A na zkoušku s Alessií už jsem letěl s tím, že když to bude dobrý, tak to bude dobrý a už nebudu hledat nikoho jiného.

A bylo?

Jo, bylo to dobrý. Navíc jsem se o tom bavil se svým kamarádem, který dělá modernu, a ten mi řekl, zajímavou věc: „Je úplně jedno, jakou partnerku si teď najdeš, jestli to bude mistryně světa nebo české eMko, Ty se potřebuješ dostat zpět svým tancováním. Potřebuješ se dostat zpět do světa, aby Ti to zvětšilo rozhled a možnosti. Měl jsi půl roku pauzu, tady o Tobě možná ještě někdo ví, ale za hranicemi vůbec.“

A já si uvědomil, že je to pravda. Čekal jsem na pečeného holuba do pusy, čekal jsem, že mi přijde někdo, s kým budu za měsíc mistr světa, žil v iluzi. Vůbec jsem si nechtěl připustit, že pro to budu muset něco udělat, že budu muset makat, jak tanečně, tak si i vydělat. Že tomu budu muset obětovat všechno a že to ze začátku prostě nebude vůbec dobrý. Předtím jsem byl jsem v takové letargii, to už ani nebylo naštvání, jenom jsem na všechno rezignoval.

A co Tě tedy dostalo zpět? Ona?

Já ani nevím, jestli jsem už nějak zpátky. Ani nevím, jestli budu, jestli chci. Spíš si myslím, že jsem se dostal jinam. Každý člověk, každý sportovec, umělec, co dělá nějakou věc moc dlouho, má asi nějaký syndrom vyhoření, na mně se projevoval celý rok.

Ve Švýcarsku

Nakonec jsi ale naskočil zpátky na soutěžní parket právě s Alessií, takže ona je konečně ta, co Tě dotlačí k tomu, abys makal?

Jo, to ona dělá. A samozřejmě dokud jsem to neměl, tak jsem nevěděl, o čem mluvím. Takže když jsem dostal, co jsem chtěl, prvních 14 dní jsem myslel, že to nepřežiju.

Ona je Italka, že?

Je. A je hodně temperamentní, navíc beran. Je to složitý, ale šel jsem do toho s tím, že vím, co jsem předtím v páru s Natkou dělal za chyby. Že jsem si stál za svým, jako idiot, a nebyl jsem schopný přijmout něco jiného. Tak teď jsem to obrátil o sto osmdesát stupňů a snažím se být pasivní. Držím hubu a poslouchám. Vyslechnu ji, snažím se potlačit nějakou reakci, říkám si: „Buď v klidu, zbytečný.“ Nestojím o žádné hrocení. Prvních 14 dní bylo krušných, ale zvykám si. Vnímám to čistě profesionálně.

Jak to tedy máte zařízené? Kde trénujete, jak často se vídáte?

Trénujeme všude. Teď jsme trénovali měsíc a půl každý den 4 – 8 hodin. Když jsme stavěli sestavy, byli jsme v Brémách, pak v Dánsku, v Praze, v Curychu… A pořád dokolečka.

Kdo je tedy hlavní trenér a kým ještě trénujete?

Co se týče tancování, tak Martino Zanibellato, ale kouč páru je Roberto Albanese. to jsem si prosadil, protože mu naprosto důvěřuji. Plus trénujeme s Timurem a Ninou, kteří teď měli spoustu svých soutěží a tak intenzitu lekcí s nimi chceme ještě zvýšit. Bonus tréninku s nimi je ten, že se potkáváme na soutěžích.

Jaké to je ve Švýcarsku? Jak tam berou tancování v porovnání s Českem? U nás je teď boom juniorů a mládežníků…

Tam není nikdo. Když se na to dívám, třeba národní tým nemá porovnatelnou úroveň s českým. Nebyl jsem z toho nějak odvařený. Alessia má dva pasy, Italský a Švýcarský, ale žije v Curychu, takže když trénujeme tam, tak sami. Proto se snažím držet v Brémách, v Dánsku, nebo alespoň v Praze. Aby nás při tréninku někdo viděl a mohl nám říct, že v tom a tom třeba vypadáme špatně a tak dál…

Matyáš Adamec – Alessia Gigli, WDSF World Championship U21 2018, Tbilisi

Takže teď jste se připravovali měsíc a půl a rovnou jste vyjeli na soutěž?

Bylo to International Open v Debrecínu. A soutěž v pohodě, první samba byl takový tanec po devíti měsících – najednou tam byly páry, najednou tam byli porotci. Ale dostal jsem se do jiného mindsetu. Bral jsem to jinak, v klidu, nebyl jsem nervózní. Nejel jsem na přípravu žádné čtyři finálové practisy před soutěží, nebyl jsem přemotivovaný. Pohoda.

A pak jste jeli do Gruzie do Tbilisi. Jaké to bylo tam?

Zajímavá země. Organizace soutěže katastrofa, převlékal jsem se na schodech, šatny bez světel, záchody bez toaletního papíru. Tříhodinový skluz. Ale tanečně dobré.

Sedmnácté místo na mistrovství světa do 21 let. Cítíš, že ses tanečně posunul oproti minulým létům?

Určitě. Necítím, že bych najednou tančil jako Nino, ale celkově jsem strašně změnil náhled na to tancování a to mě posunulo. Změnil jsem i image….

A když jsme u image: Tvůj velký vzor byl…

…a pořád je…

…je Goffredo, ale zároveň si začal trénovat a úzce spolupracovat s Timurem a Ninou, kteří tančí úplně jinak, jsou z jiného prostředí

Gabriele byl velký vzor, a pořád je. Akorát když jsem byl mladší, měl jsem klapky na očích a koukal jsem jen na něj a na to, jak tancuje. Navíc s Gabrim jsem neměl lekci asi dva roky, což mě štve, ale nyní je pro mě spolupráce s Timurem a Ninou přínosnější z několika různých důvodů, ať už proto, že skvěle učí nebo proto, že jsou stále v hlavní kategorii a potkávám je na soutěži, kde mám tedy přítomné svoje trenéry, což je obrovské plus.

Snažím se spolupracovat s lidmi, s kterými chci. Mně je úplně jedno, jestli to je tým Diablo, WDC nebo breakdance. Měl jsem lekce s různými trenéry z celého tanečního světa. Ti lidé vždy vědí, o čem mluví, i když to třeba dělají trochu jinak. Všechny ty lekce mi něco daly, z těch trenérů jsem si vzal to, co se mi líbilo. A Gabriho jsem nikdy nebral za úplně svého trenéra. Jsem vděčný za ty lekce, co mi dal, že mi pomáhal s hledáním partnerky, ale nyní na ježdění za ním nemám ani čas, ani peníze. Ale určitě s ním v budoucnu chci nějaké lekce mít. Trošku mě štve, že někteří lidé to prostě nechápou…

A jsme u toho.

Když jsem řekl svému trenérovi, že jsem spolupracoval s Gabrim, tak jeho reakce byla: „Proč?“ Mně se prostě líbí a chci s ním spolupracovat, a je mi jedno, kdo s kým byl rival, kdo koho kdy a jak porazil. Proč já bych se měl podřizovat tomu, že se někomu nelíbí, nebo že je z Diabla. Je mi to úplně ukradený. Mně se prostě líbí a dokud mi to něco dává, budu si s ním brát lekce.

Tak zpět k Tvojí změně:

No snažil jsem se prostě změnit všechno. Moje hlavní inspirace jsem teď já. Nebo všechno a nic. Snažím se dívat na všechno a udělám to tak, jak to cítím. Třeba pravděpodobně nikdy nebudu nejlepší technik, určitě nikdy nebudu mít nejlepší točky. A utřídil jsem si, co jsou moje plus a z toho se snažím vycházet. A to je spojené i s tou image.

Dlouhé vlasy?

Vypadám jako Tarzan, jediný mám na soutěži culík. No a co? Nemůžu? Nebo přijdeš na soutěž, všichni mají upnuté košile, kamínky, složité pásky, a já si nechal ušít jednoduchou volnou bílou košili. A pak za mnou přišel Zsolt (pozn. Sandor Cseke) a říká: „Já chci stejnou košili, jako máš Ty“. Přijde za mnou někdo, kdo je v 24 v GrandSlamu a říká, že chce košili od Vořechovského. Nakonec je úplně jedno, jestli na sobě máš kilogramy kamenů, ale stejně jsi vidět tím, jak tancuješ.

Tak a co vaše sportovní cíle nějaké blízké budoucnosti? Mistrovství světa bude v Čechách, tak to bude vrchol sezony?

Pro mě asi jo. Já nevím, jestli tam budu startovat, protože Švýcarsko má mistrovství až v září. Plán je takový, že bychom to chtěli jet.

Takže musíš být do druhého místa ve Švýcarsku mezi dospělými?

První. Jestli budu druhý, tak se na to můžu vykašlat. Ale mistrovství světa, to je jeden z mých snů. Jet třetí rok v mládeži mistrovství světa dospělých doma v Čechách… Komu se to povede, mít takovou příležitost, takovou shodu náhod? S výsledkem samozřejmě nepočítám, ale už jenom tančit tam by bylo super. Pokud se tam dostaneme, cíl by asi byl nejít z prvního kola přes redance, to by byl úspěch.

Budete se připravovat celé léto?

Tak to asi ne, tam je ještě Stuttgart. Prosincem pro mě navíc začne nová etapa, kdy pro mě končí s Alessií „under 21“ kategorie, protože ona je starší. Takže zatím máme takové tři sportovní cíle sezony, Stuttgart, švýcarské mistrovství a mistrovství světa. A pak se uvidí.

 

První část rozhovoru O konci v Čechách, druhá část rozhovoru O hledání partnerky.